Narodila jsem se ve Slezsku. Od svých tří let jsem vyrůstala na vesnici u Frýdku-Místku. Od dětství miluji zvířata.

Nebála jsem se vzít do náruče slepice, i když se jich ostatní děti bály. Brala jsem do dlaní žížaly a jiné hmyzáky. Od dob dítěte mám ráda hlínu, klacky v ruce a gumáky na nohou.

Chodila jsem na učiliště ve Frýdku-Místku, obor Aranžér. Poté si dodělala maturu na oboru Propagace a PC grafika.

Můj první velký zlom v životě nastal, když jsem se po škole přestěhovala do Prahy za prací. Poznala jsem zde svou lásku Tondu. Společně prožili krásné léta na Braníku. V mikro bytě s terasou, kterou obývalo naše první a milované prasátko Mononoke (viz foto).

Tahle prasečí kráska nás nasměrovala k soucitnému životu. Díky ní se zrodila myšlenka o azylu pro prasátka. To ona nás utvořila k obrazu dnešnímu. Byla to naše femme fatale zásuvka.

Dlouho jsem se živila písmomalířkou. Také jsem vyzkoušela profesi aranžérky, prodavačky v bezobalové prodejně a ve zdravé výživě. Živila se na vlastní pěst šitím, ilustrováním, malováním, odléváním svíček.

Všechny umělecké a rukodělné dovednosti využívám k tvoření našich věcí pro dobročinný eshop.

Nyní jsem na mateřské. Rozrostli jsme se o dalšího člena rodiny. Narodila se nám holčička Lilith.

Jsem kreativec s potřebou obklopovat se krásnými věcmi. Krásu jsem našla ve Starých Hamrech – obklopená vůní rozpadajícího se dřeva, v korunách stromů tančících s větrem. V rezavohnědých odlescích srsti divočáků, jenž ryjí podivuhodné útvary v naší tajné stezce za houbami. Umění je fauna a flóra, staré obrazy mistrů, mytologie, platnéřství, pohanské princezny, sci-fi. Umění je také dobře vařit. Nacházení krásy mě provází celým životem.

Díky lásce ke zvířatům a též díky tomu, že se mi do cesty osudu připletla možnost poznat prasečí duše, jenž oplývají velkolepostí, originalitou, tolikrát zmiňovanou inteligencí, jsem se rozhodla založit na jaře roku 2022 spolek přátel prasátek, Azyl Štětinku.

Nyní v Třemošnici budujeme ve volném čase bezpečný domov pro naše prasátka.

Pocházím z Prahy ze Smíchova. Ještě jsem zažil dobu, kdy doznívala jeho průmyslová sláva, a nešlo o prestižní adresu. Chodil jsem na základku a čichal vůni vařeného piva, která se táhla až do Zborovské ulice.

Navštěvoval jsem Smíchovskou střední strojní průmyslovku a pak zakotvil na České zemědělské univerzitě na Suchdole, kde jsem se hodně dozvěděl o rostlinné výrobě a zvířatech. Učili nás jak na to, aby zvíře docílilo jateční váhy, ale nic jsem se nedozvěděl o tom, jak jsou zvířata chytrá a jakou mají skvělou povahu.

Nakonec jsem rostlinnou a potravinářskou výrobu korunoval absolvováním dálkového studia na Podskalské - škole se zvučným jménem v pivovarské branži.

Zatím jsem nezmínil zvířátka. V dětství jich bylo dost. Byla mezi nimi liška i kuna.

Jednou jsem přišel ze školy a viděl v kuchyni mladé kačenky, které babička zachránila. Divoká kačena je snesla kdesi na parapetu domu a následně popadaly na ulici. Bohužel následky zranění přežila jen jedna. Ta se ale dožila důchodu u příbuzných na vesnici. Jindy zas mamka přinesla pod kabátem zachráněného pejska. A tak jsme měli psí kamarádku.

Pamatuji na naše kanáry, které jsme pouštěli na volno po bytě.

Měl jsem taky pár křečků, které se ve finále rozrostli o 9 silných jedinců, kteří ve stanovený vyhrazený čas běhali v pokoji a pak se vraceli zpět do svých výběhů. Zvířat bylo zkrátka vždycky dost a to mě bavilo.

Pak jsme se potkali s Verunkou a nastala dlouhá morčecí éra s budováním jejich domečků v již vlastním podnájmu. Taky éra afrických šneků a jejich věčné útěky po obkladech v kuchyni se shozenými obrazy ze stěn. A pak zlom – čuník! Pro mnoho lidí něco nepochopitelného, ale zároveň tak úžasného! Mona (naše prasátko) otevřela oči nejen nám, ale i dík své povaze a silou prasátkové osobnosti a jejímu šarmu plno lidem, kteří ji potkali a poznali. Dík tomu jsme navázali hodně dobrých přátelství.

Pak jsme se přestěhovali do Slezska. Na miniaturní zahradě jsme vybudovali maximálně útulný mikro zvířecí azyl pro morčata, králíky i s parádním výběhem a domečky pro prasátka.

Jelikož život je změna a těch se nebojím, tak v souvislosti se zúžením okruhu místa, kde vybudujeme stabilní zázemí našeho azylu a kde se rozrosteme z krásné, ale malé zahrádky do něčeho většího, jsem se v květnu 2024 přestěhoval k Ostředku do Středních Čech. S tím se svezla i změna profese, kdy jsem se po 6 letech navrátil zpět do týmu nové vodní linky na Císařském ostrově v Bubenči.