Kdo jsme

Podílíme se společně na vzniku Azylu Štětinky, spolku pro prasátka v nouzi. Našim velkým přáním je, aby projekt rostl a sílil.

Antonín

Pocházím ze Smíchova. Ještě jsem zažil dobu, kdy doznívala jeho průmyslová sláva, a nešlo o prestižní adresu. Chodil jsem na základku a čichal vůni vařeného piva, která se táhla až do Zborovské ulice.

Zatím jsem nezmínil zvířátka. V dětství jich bylo dost. Byla mezi nimi liška i kuna.Jednou jsem přišel ze školy a viděl v kuchyni mladé kačenky, které babička zachránila.Divoká kačena je snesla kdesi na parapetu domu a následně popadaly na ulici. Bohužel následky zranění přežila jen jedna. Ta se ale dožila důchodu u příbuzných na vesnici. Jindy zas mamka přinesla pod kabátem zachráněného pejska. A tak jsme měli psí kamarádku.

Pamatuji na naše kanáry, které jsme pouštěli na volno po bytě.  Měl jsem taky pár křečků, které se ve finále rozrostli o 9 silných jedinců, kteří ve stanovený vyhrazený čas běhali v pokoji a pak se vraceli zpět do svých výběhů. Zvířat bylo zkrátka vždycky dost a to mě bavilo.

Pak jsme se potkali s Verunkou a nastala dlouhá morčecí éra s budováním jejich domečků v již vlastním podnájmu. Taky éra afrických šneků a jejich věčné útěky po obkladech v kuchyni se shozenými obrazy ze stěn. A pak zlom – čuník! Pro mnoho lidí něco nepochopitelného, ale zároveň tak úžasného! Mona (naše prasátko) otevřela oči nejen nám, ale i dík své povaze a silou prasátkové osobnosti a jejímu šarmu plno lidem, kteří ji potkali a poznali. Dík tomu jsme navázali hodně dobrých přátelství.

Pak jsme se přestěhovali do Slezska. Na miniaturní zahradě jsme vybudovali maximálně útulný mikro zvířecí azyl pro morčata, králíky i s parádním výběhem a domečkem pro prasátko.

Jezdím do Ostravy vařit pivo. Vůně jak když jsem se toulal po ulicích Smíchova. Vždycky se nejvíc těším domů za holkama.

Veronika

Narodila jsem se ve Slezsku. Od dětství miluji zvířata. Nebála jsem se vzít do náruče slepice, i když se jich ostatní děti bály. Brala jsem do dlaní žížaly a jiné hmyzáky. Od dob dítěte mám ráda hlínu, klacky v ruce a gumáky.

Můj první velký zlom v životě nastal, když jsem se po škole přestěhovala do Prahy za prací. Poznala jsem zde svou lásku Tondu. Společně prožili krásné léta na Braníku. V mikro bytě s terasou, kterou obývalo naše milované prasátko Mononoke. Tahle prasečí kráska nás nasměrovala k soucitnému životu. Díky ní se zrodila myšlenka o azylu pro prasátka. To ona nás utvořila k obrazu dnešnímu. Byla to naše femme fatale zásuvka. V roce 2021 nás bohužel opustila.

Dlouho jsem se živila písmomalířkou. Také jsem vyzkoušela profesi aranžérky, prodavačky v bezobalové prodejně. Živila se na vlastní pěst šitím, malováním, odléváním svíček.

Jsem kreativec s potřebou obklopovat se krásnými věcmi. Krásu jsem našla ve Starých Hamrech – obklopená vůní rozpadajícího se dřeva, v korunách stromů tančících s větrem. V rezavohnědých odlescích srsti divočáků, jenž ryjí podivuhodné útvary v naší tajné stezce za houbami. Umění je fauna a flóra, staré obrazy mistrů, mytologie, platnéřství, pohanské princezny, sci-fi. Umění je také dobře vařit. Nacházení krásy mě provází celým životem.

Antonín a Veronika, zakladatelé Azylu Štětinka • prasátko Mononoke